Za co můžeme být vděčni muslimům I.

 Je všeobecně známo, že ztracenou antickou literaturu a vědu přinesli do západní Evropy muslimové, zejména Arabové. V principu existují tři cesty.

 Ta první vede přes Byzanci do Itálie:
Kulturní úpadek zaznamenala nejen Západořímská říše. Východořímská říše byla rovněž postižena, i když méně. Primární vinu na úpadku obou částí říše nese křesťanství v jeho nesnášenlivé, fundamentalistické podobě.
Koncil v Efesu roku 431 odštěpení Nestoriánů
Koncil v Chalcedonu 451 odštěpení Miafysitů
Velké schizma 1054: Křesťanská církev se dělí na východní, ortodoxní a západní katolickou církev.
Od té doby se křesťanská církev štěpila dále. Vznikaly nové církve v důsledku reformace, později celá řada křesťanských sekt.
V podstatě lze říci, že základním sporným bodem byla povaha Ježíše. Vedly se spory, zda Ježíš byl již při narození Bůh, či nikoliv, z toho plynuly spory, zda Maria, Ježíšova matka byla rodičkou člověka, či současně i Boha, čili bohorodičkou. Není účelem rozvádět podrobnosti, neboť tyto jsou pro osvícenského čtenáře nepodstatné. Podstatné je, že křesťanské spory trvají dodnes, přičemž všechny křesťanské církve jsou vzájemně naprosto nesmiřitelné a přenáší své problémy na věřící , čímž štěpí společnost
a vnáší do ní nesnášenlivost a náboženské rozpory.
Rozhodující je zkutečnost, že kulturní vývoj ve Východořímské říši nebyl vystaven tak velkému zničujícímu tlaku ze strany křesťanského fundamentalizmu, jak tom bylo na západě. Představitelé těch křesťanských směrů, které byly prohlášeny za heretické odcházely většinou na východ, kde pokračovaly v misijní činnosti. Významnou roli hrála rovněž skutečnost, že se z důvodů správních nepodařilo zcela vymýtit herezi, takže některé odštěpené církve přežívaly i nadále.(Koptská církev)
K zásadnímu přelomu dochází v roce 632, kdy zemřel Mohamed, zakladatel islámu.
Již v roce 634 došlo k vojenskému střetu s Byzancí, při kterém byla tato poražena.
Nastala přímo blesková expanze islámu:
638 dobyta Antiochie a kapituluje Jeruzalém. Následuje Mezopotámie a Persie, 642 kapituluje Alexandrie, 643 Tripolis, 698 Kartágo. Syrský patriarcha Michawel I.(1166-1199) píše ve své kronice „ Islámské dobytí bylo vítaným osvobozením od nucené nadvlády Východořímské církve.“(1). Východořímská říše byla dále zmítána ikonoklastickou krizí, kdy Leo III nařídil r. 730 zničení všech ikon.(2) zatím co západní církev viděla v obrazech znázornění svatých, viděla církev v Byzanci modly, což Bible přísně zakazuje.
Na základě tohoto nařízení bylo téměř zcela zničeno sakrální malířské umění. V r. 815 došlo ke druhé etapě, i když ne v původním rozsahu.
Zmíněná publikace(2) uvádí situaci ve školství: ...“v této době se zhroutil trojdílný školní systém pozdní antiky. Nešlo sice o školy jako instituce, ale spíše o jednotlivé učitele...Znalost čtení a psaní byla i v Byzanci mnohem více rozšířena než na latinském západě..Pro výuku již nebyli používáni klasičtí autoři ale velmi často biblické žalmy. Žáci se tedy mohli naučit číst a psát, aniž by vůbec přišli do styku s klasickou řeckou literaturou. Střední a vyšší vzdělání bylo možno dosáhnout pouze v Konstantinopoli.“
Příčinu rychlého postupu islámu lze hledat v hlubokých náboženských rozporech křesťanů, neboť náboženské směry, prohlášené za herezi automaticky nevymizely a přetrvávaly nadále. Muslimská vláda akceptovala národnost a víru jako jeden celek. To mělo za následek, že křesťanství, jakéhokoliv směru bylo úřady akceptováno. Navíc platila zásada, že jestliže se město, či správní území vzdá bez boje, bude její obyvatelstvo ušetřeno plenění, a ostatních násilností, které trvalo 3 dny. V případech ozbrojeného odporu bylo obyvatelstvo zbaveno majetku a prodáno do otroctví. Jak se zacházelo s obyvateli dobytého města lze ukázat na dobytí Jeruzaléma.
Roku 1078 byl Jeruzalém dobyt sunnitskými Seldžuky vedenými emírem Atsic ben Uvagem.
Tito způsobili mezi šíidským obyvatelstvem obrovské krveprolití. Zahynulo na 30 000 muslimů, kromě toho byli povražděni židé i křesťané. Z uvedeného je patrné, že náboženský fanatizmus existoval i v muslimském světě.
Není třeba žádné velké představivosti si uvědomit, že obyvatelstvo měst a území nekladlo prakticky žádný odpor zejména tehdy, kdy mohli vyznávat vlastní formu náboženství beze strachu, že budou pronásledováni jako kacíři. Dobyvačné války Arabů spolu se ztrátou hospodářsky důležitých území vyvolaly i ve Východořímské říši hospodářský úpadek. Jestliže se vysvětluje zánik Říše římské vpádem barbarů na severu a západě, Araby na jihu, potom jako jediná příčina tkví v křesťanském náboženství.Muslimským Arabům se dostala do rukou zcela neporušená města s jejich prakticky nedotčenou infrastrukturou. Zejména v Sýrii a Persii se měli možnost seznámit i s antickou kulturou.
Ta zahrnovala nepochybně řadu vědeckých děl. Arabská expanze způsobila nebývalý kulturní a vědecký rozkvět islámských zemí. Na rozdíl od křesťanů tehdejší doby, kdy středobodem jejich fundamentálního nazírání na svět byl Nový a Starý zákon včetně výkladu svatých otců, následovali muslimové zcela jiný směr.
Řídili se slovy Mohameda:“Naučit se jedinou kapitolu vědění je významnější, než při modlitbě padnout stokrát na tvář.“(3) Arabové se nespokojili pouze s převzetím dědictví antické kultury.
Brzy začali takto získané vědecké poznatky dále rozvíjet.
„V osmém a devátém století se stává Bagdád vědeckou metropolí.
774 přeložen Euklid do arabštiny.
Peršan Muhammed Ibn Musa: 810 publikuje knihu o matematických rovnicích a zavádí pojem Algebra. Ve stejné době se zavádí indické číslice vč. nuly, známé v Evropě jako arabské.
827 je vypočítán zemský kvadrant 11.016 km, v Evropě až 1799 o délce.10 001,966 km.
970 Abul´ Wefa zavádí funkce tangens a sinus.
972 založena v Alexandrii první universita po antické době.“(1)
Přímo legendární jsou vědecká pojednání v oboru medicíny.
Kánon Aviceny(980-1037) z oblasti medicíny byl v Evropě používán jako učebnice až do 17. století. 

Neustálé útoky nejdříve Arabů a potom Turků vedly k postupné ztrátě území až na úzký okruh kolem Konstantinopole. Zejména v posledním desetiletí dochází k intenzivní kulturní výměně řeckých humanistů s Itálií. Jednalo se o úsilí zachovat řecké kulturní dědictví. Z počátku navštěvovali italští humanisté své řecké kolegy, později Řekové přednášeli na italských univerzitách.

Ke vzniku evropského humanismu a renezance došlo tudíž pod tlakem expanze islámu.
Již v letech 1204-1261 došlo na území Byzance k tzv. Palaiologovské renezanci.(2), zatím co k rozšíření renezance v Evropě dochází až v 15-16 století. Konstantinopol dobyl Mehmed II., r 1453. V následujícím období odchází řecká intelektuální elita do Itálie a přináší s sebou množství řeckých rukopisů.
Ne však všichni:
„Hass Murad, paša z rodiny Palailogů byl beglerbejem, jeho bratr Mesih Ahmed paša velkým vezírem, z rodu Angelů a Komnenů pocházel velký vezír Mahmud paša. Tak nacházíme v prvních letech po pádu Konstantinopole ve městě příslušníky rodu Palailogů, Kantakuzenů, Gavrasů, Chalkokondylů, Agripulů a jiných. Některé z nich používal Mehmed II. jako poradců a tajemníků“.(2 str. 231)..
Pokračování příště.

(1) Rolf Bergmeier, Schatten über Europa,
(2)Dějiny Řecka Nakladatelství Lidové Noviny
(3) Dějiny Španělska Nakladatelství Lidové Noviny str.89
(4)Dějiny Španělska Nakladatelství Lidové Noviny