Jak za socialismu vykořisťovala dělnická třída sama sebe.

Prý spočívá princip kapitalistické výroby na vykořisťování člověka člověkem, za socialismu je tomu údajně naopak.

Bylo tomu skutečně tak? Mohou pracující vykořisťovat sami sebe? Na jedné straně má liberální propaganda pravdu. Stát v roli vlastníka produktivního kapitálu si počíná stejně, jako v případě soukromé držby kapitálu : usiluje o maximální efektivnost vloženého kapitálu, to jest snaží se maximálně využít pracovní sílu jakožto podstatnou složku celkových nákladů.

Náhled do zákonných norem tehdejší doby jasně ukazuje, že se tvrdě a také velmi efektivně pracovalo. Na místo ideologické propagandy o neefektivnosti výroby státních podniků podává vyčerpávající informaci o skutečné realitě vyhláška 157/1975 Federálního  ministerstva práce a sociálních věcí o usměrňování mzdového vývoje a odměňování práce.(1)

Normativy a absolutní limity mzdových a ostatních osobních nákladů a mzdových prostředků.
§ 8
Odst. 1
Normativem mzdových a ostatních osobních nákladů se určuje podíl těchto nákladů na výkonech organizací; absolutním limitem se určuje výše mzdových a ostatních osobních nákladů.

Odst.2
Při stanovení normativu mzdových a ostatních osobních nákladů se použije ukazatele výkonů, z něhož se vychází při stanovení normativu vládou. Jiného ukazatele, výjimečně též uplatňovaných u jedné organizace současně, lze použít jen tehdy, je li takto lépe vyjádřena pracovní náročnost a společenská užitečnost výkonů

Odst.3
Absolutní limit mzdových a ostatních osobních nákladů se stanoví v souladu s § 5 odst. 2 písm. a) zejména v případech, kdy spotřeba živé práce není přímo závislá na výkonech, nebo jestliže by závislost mzdových a ostatních osobních nákladů na výkonech mohla oslabovat společenský zájem na jiných výsledcích činnosti

Odst.4
Přepočítací koeficienty k normativu mzdových a ostatních osobních nákladů vyjadřují poměr, ve kterém se přepočítává plánovaný objem mzdových nákladů při překročení plánovaných výkonů. Přepočítací koeficienty se stanoví nižší číselnou hodnotou než jedna tak, aby znevýhodňovaly přijímání a překračování málo progresivního plánu; za tím účelem se stanoví pásma překročení plánovaných výkonů s postupně klesajícími koeficienty. Při stanovení přepočítacího koeficientu pro první pásmo překročení plánovaných výkonů se vychází především z podílu mezd, závislých na výkonech z celkového podílu mzdových nákladů. Při stanovení rozmezí pásem a přepočítacích koeficientů pro jednotlivá pásma se přihlíží zejména ke společenskému zájmu na překračování plánovaných výkonů, k činitelům, které umožňují překračovat plánované výkony bez zvýšení objemu mzdových nákladů, a k záměrům ve mzdové diferenciaci.

Z § 8 jasně vyplývá, že každý podnik mohl na mzdách vyplatit pouze takovou úhrnnou částku, která byla v přímém vztahu k jeho výkonům, to jest k tržbám. V odstavci 4 je dále zakotvena závislost na plnění plánu. To znamená, že podnik si nemohl stanovit nízkou úroveň tržeb s cílem zvyšovat mzdový fond při jeho překročení. Tvrzení, že podniky neměly zájem na zvyšování produkce spadá tudíž do kategorie liberální propagandy. Přímá vazba výkonů(tržeb) na vyplacené mzdy byla pro každý podnik mimořádně důležitá, neboť její porušení bylo tvrdě sankcionováno jak v případě podniku jako takového, tak i jako přímý postih uplatňovaný vůči zodpovědným pracovníkům.

To dokazují následující paragrafy zmíněné vyhlášky.

Faktické dodržení závazných limitů v oblasti odměňování ukazuje §16 Jestliže podnik výrazně překročil závazné limity, potom mu mohlo být omezeno právo disponovat s bankovním kontem spolu s kárnými opatřeními uplatněnými vůči vedoucím pracovníkům.

Navíc byl podnik vystaven finančnímu postihu, jak uvádí § 17:

Překročí-li hospodářská organizace normativ nebo absolutní limit mzdových a ostatních osobních nákladů(§9 odst. 4) za celý rok a není-li toto překročení dostatečně kryto vázáním rozpisových rezerv nadřízených orgánů, provede po skončení roku z fondu odměn dodatkový odvod do státního rozpočtu ve výši překročení. Nestačí-li prostředky fondu odměn na plnou úhradu dodatkového fondu, uhradí organizace zbývající částku v dalších letech. Koncern provádí dodatkový odvod z prostředků koncernového fondu odměn.

Čili: vyplatil-li podnik na mzdách více než jak to mělo odpovídat poměru mezd k tržbám, potom musel podnik zaplatit majiteli kapitálu, to jest státu jednoduše pokutu.

Dalším oblíbeným tvrzením liberálních propagandistů je údajný fakt, že se za socialismu nepracovalo, popřípadě pracovní výkonnost byla všeobecné velice nízká, což vedlo k nízké efektivitě výroby.

Jistě nebude na škodu ocitovat § 22 zmíněné vyhlášky.

Úkolová mzda
Odst 1.Úkolové mzdy se použije zejména na pracovištích, kde charakter práce umožňuje předem hospodárně stanovit pracovní postup a normy spotřeby práce, kontrolovat množství a kvalitu práce a spotřebu pracovního času a kde pracovníci významně ovlivňují kvalitní výsledky práce.

Odst.2 Typ úkolové mzdy se určuje v závislosti na kvalitě norem spotřeby práce, ovlivnitelnosti jejich plnění, účelné mzdové diferenciaci a zjištění žádoucího mzdového vývoje. Úkolové mzdy s přímou závislostí lze použít pro práce, při nichž se používá vzájemně vyvážených norem spotřeby práce vyjadřující nutnou spotřebu času na výrobu, a to u prací, kde plnění norem spotřeby práce je převážně ovlivňováno úsilím pracovníků. Na pracovištích, kde je mimořádný zájem na dodržení určitého stupně výkonnosti a kde se používá kvalitních norem spotřeby práce, lze uplatnit progresivní úkolovou mzdu. O jejím použití rozhoduje na návrh organizace nadřízený orgán. V ostatních případech organizace zpravidla použije typu úkolové mzdy, při kterém výdělek pracovníka roste pomaleji než plnění norem spotřeby práce.

(Poznámka: Jinak řečeno, pracovní výkon rostl rychleji než odměna za úkolovanou práci.)

Odst.3 Akordní úkolové mzdy lze použít tam, kde se na základě normativních podkladů stanoví souhrnné normy spotřeby práce a souhrnné akordní sazby pro ucelený úsek( etapu, jednotku ) prací a pro delší časové období

Odst.4 Kvalitu a hospodárnost práce zabezpečuje organizace především přímým řízením a kontrolou práce, chodem výrobních zařízení, diferenciací úkolové mzdy podle kvalitních hledisek a poskytováním prémií, popřípadě výkonnostních odměn.

Všude tam, kde se pracovalo v úkole, nebo v akordu, byla pracovní výkonnost opravdu na velmi vysoké úrovni. Konečně jestliže dostal pracovník vyplaceno na mzdě vč. prémií pouze tolik, kolik udělal, musel podávat vysoké výkony. Z něčeho musel dotčený pracovník také žít. A v úkolu, či akordu se pracovalo ve výrobním sektoru prakticky všude.

O akordní mzdě se zmiňuje již roku 1776 i Adam Smith ve své knize Blahobyt Národů str. 71(2):
..“Dobře placení zaměstnanci pracující v úkolové mzdě mají často sklon se přemáhat a ničí si v několika letech své zdraví. V takovémto tempu vydrží tesař v Londýně, nebo i na jiných místech svou namáhavou práci maximálně asi osm let. Podobně je tomu i v případě jiných řemesel, kde je pracovník placen pouze od kusu, což je v manufakturách, ale i v zemědělství zcela běžné, pokud je jejich mzda vyšší jak průměr. Skoro každý řemeslník trpí nemocí z povolání, jako následek nadměrné námahy.“

Na závěr zbývá odpovědět na otázku, položenou v úvodu tohoto článku.
Může dělnická třída vykořisťovat sama sebe?
Pracovalo se tvrdě, mnohdy až příliš tvrdě s cílem maximalizovat zisk. Nikdo, kdo pracuje pro vlastní užitek nemůže vykořisťovat sám sebe, neboť výsledek vlastní práce si buď přímo, nebo nepřímo ponechá ve svém majetku. Tudíž práce přináší užitek buď přímo, nebo nepřímo jemu samému. Jenže i ve státní ekonomice se pracovalo za mzdu a pracovníci produkovali zisk, který si ponechal stát pro vlastní potřebu. Jenže zisk plynul do státního rozpočtu na jeho příjmové straně, ale na výdajové straně byl použit pro potřeby celé společnosti. Takto dostal náš pracovník zpět tu část nadhodnoty, kterou odevzdal státu ve formě zisku popřípadě daní. Tudíž ve společnosti se státní ekonomikou, ve které se vláda skutečně stará o všeobecný blahobyt nelze mluvit o vykořisťování. Současná hospodářská situace liberálních ekonomik přímo volá po odideologizování praktické ekonomiky. Zářným příkladem, jak dokáže svoboda podnikání za současného nevměšování se státu do hospodářství zruinovat celý stát, lze nyní vidět na příkladu Ukrajiny či Řecka. Můžeme tudíž říci, že za růstu svobody podnikání bez regulativní účasti státu roste v takové ekonomice chaos a to exponenciální měrou.
(1) http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/GetAll.aspx
(2) A.Smith der Wohlstand der Nationen Kapitola 8 Der Lohn der Arbeit