Jak zákon o autorských právech poškozuje spotřebitele.

Před časem jsem otevřel internetovou stránku hospodářských novin http://ihned.cz/ . Noviny informovaly v článku „Protipirátská organizace BSA zavřela 18 tisíc pirátských aukcí" o úspěšných zásazích proti těm, kteří porušují, či umožňují porušovat autorská práva. Připojené komentáře čitatelů byly většinou negativního rázu. Čitatelé většinou poukazovali na nepřiměřené ceny nabízených produktů.

Dnes, 17.4. 2009 jsem přečetl v mediích zprávu, že za stejný čin byl ve Švédsku vynesen tvrdý
rozsudek, proti němuž se obžalovaní na místě odvolali.
Nejsem rád, když mi ukradnou jízdní kolo, neřkuli auto. Z vyloupeného bytu mám také pramalou radost.
Řeknu-li A, musím říci i B: z onoho pirátství také nemám radost. To je ovšem jen dílčí pohled na věc.

Podívejme se na danou problematiku z hlediska tržního hospodářství a pravidla volné soutěže.

Když jsem si chtěl koupit na konci roku kalendář, nabídla mi prodávající nostalgicky krásný kalendářs Ladovými ilustracemi:"Je trochu dražší, ale je velmi hezký."
Má odpověď: „Ano, velmi se mi líbí, ale ze zásady jej nekoupím. Za každý obrázek zaplatím autorské poplatky lidem, kteří to nenamalovali. Snad neumí držet v ruce ani tužku, ani štětec. To co kupuji, namaloval malíř, kterého si vážím, který je však již dávno na onom světě."
Celý problém není ani tak v existenci ochrany autorských a patentových práv, ale v tvorbě ceny komodit,
na které jsou tato práva vázána. Jak autorské, tak i patentní právo neříká v podstatě nic jiného, než
že vlastník těchto práv může zakázat výrobu jiným, nevlastníkům těchto práv. Ten, kdo chce legálně
danou věc rozmnožovat, musí požádat vlastníka těchto práv o souhlas. Ten je obvykle udělen
za patřičnou úhradu. A v tom je kámen úrazu.
Majitelé autorských a patentních práv se dostávají na trhu do absolutně monopolního postavení. Zákon
majitele těchto práv objektivně vyjmul z hospodářské soutěže a sankcionuje každého, kdo jejich
monopol porušuje. Každá země s tržním hospodářstvím má antimonopolní úřad, jehož úkolem
je chránit spotřebitele před zneužitím monopolního postavení firem na trhu. To v našem případě neexistuje. Vlastník autorských práv určí cenu, kterou musí zákazník, pak-li se nechce dostat do konfliktu se zákonem akceptovat. Ač platí, nemá šanci ovlivnit výši ceny. Kalkulace jakožto nástroj stanovení ceny a její přiměřenosti je tajný.

Snad čtenář těchto řádků mávne nad danou problematikou rukou s poznámkou mě se to netýká,
já to nepotřebuji z internetu stahovat. To je sice pravda, ale částečná. Stejná práva, se stejným
monopolním postavením jejich vlastníků, se stejnou možností zneužít své monopolní postavení na trhu
se vztahují na léky, značkové zboží, komerční využití výsledků genového inženýrství, výsledky technického vývoje, na módní výrobky a doplňky.
Čili prakticky na všechno, co běžný spotřebitel potřebuje k dennímu životu.

Zde stojí zvláště za zmínku praktiky výrobců léčiv. To bolestivě pociťuje každý návštěvník lékárny.
To, že majitelé autorských práv zneužívají vlastní monopolní postavení na trhu ukazuje
statistický přehled cenového vývoje oproti minulému roku, jak jej uveřejnil Spolkový
úřad pro statistiku v SRN za měsíc březen 2009. Podle něj nárůst cen zaznamenala čerstvá zelenina
a-světe div se, legální stahování hudby přes internet a to ve výši 20%.
Nárůst cen této komodity je tudíž v úzké souvislosti s masivní vlnou žalob majitelů autorských práv.
Toto lze jednoznačně považovat za neklamný důkaz snahy zneužít monopolní postavení na trhu v
neprospěch zákazníka.
Z uvedeného vyplývá, že zákonná opatření na ochranu autorských práv nepřiměřeně zvýhodňují postavení jejich majitelů a umožňuje jim zneužívat jejich monopolní postavení na trhu, čehož také očividně využívají.

Z toho důvodu je nutno podrobit majitele autorských a patentních práv účinné cenové kontrole
antimonopolního úřadu. Dalším účinným opatřením se jeví stanovení horního cenového limitu
tak, jak byl stanoven v případě poplatků za použití mobilních telefonů do zahraničí.
Je zřejmé že tam, kde nefungují mechanismy trhu a volné soutěže bude nutno přikročit k cenové
regulaci formou minimálních a maximálních cenových limitů. To platí na příklad i pro monopolní
ceny elektřiny a plynu.

Zvyšující se výdaje domácností v důsledku nekontrolovaného růstu cen vytvářejí tlak na mzdy,
což objektivně snižuje konkurenceschopnost podniků. Výsledkem je vysoký sokl nezaměstnanosti,
tlak na mzdy, emigrace kapitálu ze země. Důležitým argumentem je deformace struktury výdajů domácností. O co více vydám v jednom obchodě, o to méně musím vydat v jiném.
Tím objektivně poškozuji výrobce, kteří stojí plně pod tlakem hospodářské soutěže,
neboť jedni mohou stanovit cenu jak se jim zlíbí, jiným cenu stlačí konkurenční boj.

J. P. Kroupa