Proč jsem nešel k volbám.

Příčinou nebylo špatné počasí, rodinná oslava, nebo nedostatečná mobilizace nějaké politické strany, jak se to v mediích tvrdí. Nebylo, a není prostě koho volit.Předvolební sliby jsou průhledná, bezobsažná demagogie, nebo vědomá lež.Všechny předvolební sliby se pokoušely přesvědčit voliče , že jejich řešení je to jediné správné. Oprostíme-li se od detailů, pak se jedná o výdaje ze státního rozpočtu a o sociální jistoty občanů. Jedni chtějí tutu problematiku řešit snížením daní, jiní tvrdí, že „bohatí mají platit více".Obojí je ekonomickým nesmyslem.

Snížíme daně.
Snížení daní se týká jak podnikové sféry, tak i soukromých občanů.
Podniková sféra:

Snížená daň způsobí nárůst zisku podniků. Protože jsou podniky vzájemně propojeny dělbou práce, dojde k tlaku na ceny ze strany odběratelů, jak je známe na př. u věčných sporů zemědělců s jejich odběrateli. To se děje i v průmyslu. Jinak řečeno, zisky těch „malých podniků" odčerpají ti „velcí". Již krátkodobě si ti malí a střední nepolepší.
Předpoklad, že se snížením daní nastartuje investiční činnost je pouze částečná pravda.
Do čeho a kam se bude investovat totiž nerozhoduje politik, ale majitel kapitálu.
Ten je dnes v drtivé většině zahraniční a anonymní.
Protože se investuje tam, kde kynou největší zisky, bude kapitál proudit do zemí s nízkou mzdou, čili do zahraničí. Snížení daní vytvoří takto pracovní příležitosti v Číně, Brazílii, Indii, či v jiné prahové ekonomice.
Část kapitálu bude investována do mezinárodních investičních fondů, mnohdy spekulativních,
takže si takto zaděláváme na další krizi. Platí pravidlo: Zvýšené investice-zvýšená výroba-přebytek výroby nad spotřebou-krize. Jediné protiopatření je tlak na mzdy a omezení pracovního práva. Značná část zisku bude transferována ze země majitelům kapitálu a ten je mezinárodní. Úlevy na daních takto zmizí v internacionálním bludišti finančního kapitálu.

Sféra komerční spotřeby (Daňové odlehčení občanů)
Protože v cenách vyjádřené množství výrobků se musí rovnat množství peněz na trhu,
dojde snížením daní k porušení této rovnováhy. Přebytek peněz na trhu vyvolá zvýšenou inflaci na jedné straně, na druhé straně pak prudký nárůst cen a to hlavně u výrobků a služeb, které občan zaplatit musí.(Elektřina, nájem, topení, doprava atd. )
Ostatní nezůstanou pozadu, protože je na trhu prostě více peněz a cena se nestanoví kalkulací ale systémem „nestyďte se říci si o peníze". Se studem říci si o peníze jsem se ještě u žádného obchodníka, či řemeslníka nikdy nesetkal.
Tlak na ceny předmětů konečné spotřeby povede k požadavku na zvýšení mezd což povede k
nárůstu nezaměstnanosti a úniku kapitálu ze země z důvodu nárůstu mzdových nákladů.
Tudíž efekt ze snížení daní je buď zanedbatelně malý, nebo žádný.
Navíc stát musí pokrýt snížením daní vzniklý schodek státního rozpočtu, což může učinit dvojím způsoben: sníží výdaje, na principu "Zaplať si to občane sám, snížil jsem ti daně".
Takže občan je obdařen zvýšením cen spotřebního zboží a navíc nárůstem různých poplatků.
Vyrovnání příjmů zvýšením spotřebních daní. zaplatí alkoholici, kuřáci, ten, kdo načerpá benzín nebo naftu do automobilu, otočí vypínačem aby si rozsvítil, zaplatí nesmyslnou ekologickou daň, zdravotnictví nevyjímaje.

Ať platí bohatí.
Tento požadavek je nesmyslný od samého počátku.
Jestliže chci, aby bohatí platili vyšší daně, pak se musím postarat o to, aby i nadále zůstali bohatí, neboť v opačném případě by „vyschnul " pramen příjmů do státního rozpočtu.
„Zchudlý kapitalista" je na tom stejně jako „nezaměstnaný dělník" .Jinak řečeno, ten, kdo chce, aby „bohatí platili" se musí zároveň postarat o to, aby bohatí zůstali bohatými, nebo se stali díky většímu finančnímu zatížení ještě bohatšími. Protože základem bohatství je příjem, musí se takto vytvořit dostatečně volný prostor pro podnikatelskou činnost, čili nastolit stav, po jakém volají strany neoliberálního typu: Minimalizovat mzdy a maximalizovat zisky,
omezit práva zaměstnanců.
To ovšem nemá se sociálními jistotami nic společného. Je to prostě jinak formulovaná politika stran neoliberálního typu.
Nesmyslnost této koncepce znásobuje volný pohyb kapitálu. Vyšší zdanění vyvolá kapitálový a daňový únik. Takže produktivní kapitál bude hledat země, poskytující nižší daně, popřípadě daňové prázdniny, nebo dotyční změní jednoduše bydliště.

Není prostě koho volit. Všechny politické strany se vzájemně osočují, ale žijí ve vzájemné symbióze. Čerpají oprávněnost vlastní existence z existence toho druhého. Výjimku netvoří ani komunisté. Jsou se svým programem „ať platí bohatí" v nynější politické konstelaci naprosto neškodní a hrají navíc ještě úlohu fackovacího panáka za svou minulost.
Každá strana obsluhuje pouze vlastní klientelu, parciální zájmy skupin. Není tudíž státotvorná, neboť nezohledňuje zájem celku.

Kdy půjdu k volbám?
Až:
1) Se bude požadovat vymahatelné právo na práci. Právo na důstojnou lidskou existenci
je založeno na právu zapojit se do celospolečenské dělby práce na základě
schopností a vzdělání. Míra nezaměstnanosti je ukazatel míry špatného hospodaření
podnikatelské sféry.
2) Stát zřídí státní investiční fond s cílem převzít rozhodující kapitálové podíly na strategicky významných podnicích a já budu jako volič mít takto možnost volbou ovlivnit podnikatelskou činnost těchto podniků. Podnikatelská činnost již dávno není ani soukromá zábava podnikatele, nebo pouze zdroj hromadění soukromého bohatství. Díky všeobecné dělbě práce
má podnikatelská činnost celospolečenskou povahu. To se musí odrážet i v politice státu.
3) Stát stanoví minimální a maximální ceny na základě jejích výrobní kalkulace jako meze
hospodářské soutěže. Sociální tržní hospodářství platí nejen pro zaměstnance, ale i pro
podniky a zaměstnavatele. Věčné handrkování se o mzdy, ceny a náklady snižuje kolektivní
inteligenci systému na hranici debility.
4) Až se mně politické strany, poslanci, kteří kandidují v mém volebním obvodu před volbami zeptají, co vlastně chci a ne aby mi někdo, chtivý úřadu namlouval co je pro mě dobré.
To vím nejlépe sám.

Jestliže veškerá moc pochází z lidu, pak chci, a mám právo jako volič rozhodovat o hospodářství svého státu, o cenách které platím . Odmítám volit politické pleticháře, kteří jsou odpovědní pouze vlastní straně, která není ani schopna, ani ochotna řešit ekonomické problémy dnešní doby. Ani poslanec, ani vláda, ani prezident nejsou „ti nahoře" ale obyčejní spoluobčané, volbou pověřeni vést státní záležitosti ve smyslu svobodné vůle většiny a né tak, jak se to pokoušejí ve vlastním zájmu namluvit občanům státu.