Daň je státem legalizovaná krádež.

Pravidelně si pročítám blogy ostatních autorů v rubrice ekonomika. Co okamžitě razí do očíje skutečnost, jak hořekují liberálně orientovaní pisatelé nad každou korunou, kterou odevzdají státu.

To musi dohnat k slzám snad každého. Je samozřejmé, že stejně vehementně
se nadává na výdajovou složku státního rozpočtu.
Z pohledu liberálních teorií představuje daň finanční zátěž , jakousi legalizovanou „krádež“
soukromého majetku, čemuž je nutno stůj co stůj zabránit. Tak se „krade“ tam, kde je to
nejsnazší. Těmi „okradenými“ jsou lidé, kteří se živí poctivou prací. Ti ostatní , „výkonní“,
se permanentně, všemi způsoby vymykají povinnosti daně platit.
Naproti tomu zastánci ekonomického osvícenství charakterizují daň jako příspěvek občanů
na financování optimálního chodu hospodářství a celé společnosti v závislosti na jejich
finančních možnostech. Takto se definuje daň v systému sociálního tržního hospodářství.
Abychom mohli správně pochopit úlohu daní v hospodářství, musíme jejich existenci
a význam analyzovat z časového hlediska. Předělem je počátek globalizace. Zatím co před
globalizací světového hospodářství se odbývaly investice v domácí ekonomice, nyní tomu tak
již dávno není. Naakumulovaný kapitál byl tehdy „sevřen“ v domácí ekonomice.
Jednotlivé státy vystupovaly v procesu výroby a směny jako více, či méně specializovaní
výrobci, směňující vlastní produkty na mezinárodním trhu. Po druhé světové válce začal
v Evropě proces hospodářské integrace. Vytvořily se dva bloky, a to EHS na západě
a RVHP na východě. Západ byl v situaci, ve které na východě číhal „zlý“ komunismus. 
Západ vedl pod záminkou svobody studenou válku o politickou a hospodářskou nadvládu
ve světě. Za těchto podmínek byly vlády západních států nuceny koncipovat hospodářskou
politiku, dnes známou jako sociální tržní hospodářství. Soukromý kapitál za těchto podmínek
nemohl a nechtěl emigrovat do ciziny a tak „uvězněn“ doma, tváří v tvář domácímu silnému
levicovému hnutí byl v nevýhodném postavení. Za těchto podmínek bylo nutno financovat
vysoký životní standard  převážně formou progresivní daně příjmově silných osob.
Jednalo se tudíž o strategii vedení studené války v Evropě. To byl také důvod, proč byly
mandatorní výdaje států snadno financovatelné z daní podnikatelů a občanů v progresivní
závislosti na jejich příjmech. Vytvářel se tak mýtus  hodného a sociálně citlivého podnikatele.

Díky rychle rostoucí produktivitě práce a mezd směřovaly investice do méně rozvinutých
zemí EHS ( Řecko, Itálie, později Španělsko a Portugalsko) Investice na domácí půdě
a rostoucí mzdy byly hnací silou rozvoje ekonomik EHS spolu s růstem životní úrovně
obyvatel západní Evropy. Státy si tudíž mohly dovolit tvrdit, a to byl také jeden
ze základních ideologických argumentů, že stát neumí efektivně hospodařit a nemá tudíž
produktivně investovat. Jako důkaz se uváděly státy RVHP. Ve skutečnosti západní státy
disponovaly poměrně velkým produktivním kapitálem, který ale postupně privatizovaly.
Tento proces privatizace však nárazově proběhl přechodem na neoliberální hospodářskou
politiku po skončení studené války.Takto došlo prakticky k vyvlastnění státu soukromým
kapitálem se všemi negativními jevy, jako je nárůst nezaměstnanosti, chudoby, stagnace,
či pokles reálných mezd. Největším problémem se ukázala neschopnost vlád udržet alespoň
v náznacích vyrovnaný státní rozpočet, což vedlo postupně ke katastrofálnímu zadlužení
všech států EU.
Po pádu východního bloku dosáhly západní státy mocensko - hospodářskou hegemonii,
kterou známe pod názvem světová globalizace.
Nastala zcela jiná situace. Sociální tržní hospodářství přestalo být strategií studené války.
Soukromý kapitál rychle zapomněl na „slušné vychování“ z doby reálně existujícího
socialismu a na místo sociálního tržního hospodářství se zavedly do praxe neoliberální
podnikatelské praktiky .

Kapitál se doslova“rozlil“ do celého světa s cílem využít levnou pracovní sílu, na kterou
v období studené války nemohl hospodářsky dosáhnout. Z hlediska sociálního vývoje
to znamená postupný návrat k Manchester-kapitalismu(1). Tento sociální atavismus se nejvíce
projevuje ve své brutální podobě v rozvojových a prahových ekonomikách. Sledujeme-li
v čase hospodářskou politiku neoliberálních stran v EU, lze vystopovat neklamné známky
postupného uplatnění těchto podnikatelských praktik nyní i ve všech evropských zemích.
Zde si stačí přečíst programy pravicových stran. Důkazem tohoto trendu je rostoucí chudoba
ve všech zemích EU. U soukromých majitelů kapitálu zmizela spolu s globalizací jakákoliv
občanská vazba na stát, ve kterém provádí svou podnikatelskou činnost. Globalizací došlo
takto k absolutnímu přerušení jakýchkoliv vazeb vlastníků kapitálu na spoluobčany a vlastní
zaměstnance. Zůstala pouze neomezená ziskuchtivost, deklarovaná jako svoboda podnikání.
Ze spoluobčanů a zaměstnanců se stal lidský kapitál, lidský zdroj soukromého zisku, ze státu
jakási aréna, ve které se vede konkurenční boj. Společnost neexistuje, vláda je degradována
na jakéhosi soukromým kapitálem placeného správce, majícího za úkol zajistit co možná
nejlepší podmínky v ohradě zvané trh, ve které je možno se věnovat bezohledné hře
kapitálových koalic, zvané hospodářská soutěž.
Zvláště nápadná je úporná snaha soukromého kapitálu nepodílet se platbou daní na prosperitě
země. Proč také! Kapitáloví nomádi globalizované ekonomiky, požívající téměř absolutní
svobodu podnikání bez zábran kočují za maximálním ziskem a považují platbu daně za
legalizovanou krádež na jejich ziscích. Tohle jsou fakta, která nelze ani přehlížet, ani
dlouhodobě změnit.
Za těchto podmínek není možné do budoucna financovat státní rozpočet výlučně z daní.
Nechce-li evropská společnost postupně upadnout do sociálních poměrů připomínajících
poměry obyvatel rozvojových zemí, musí nutně hledat jiné zdroje příjmů, než jsou daně
podnikatelské kasty.
(1) http://de.wikipedia.org/wiki/Manchester-Kapitalismus