Investice, jejich postavení ve společnosti díl I

Investice není v podstatě nic jiného, než proud peněz. Investor vynakládá peníze (kapitál) za účelem jejich rozmnožení ve formě zisku, který přechází do jeho majetku. Tento zisk buď použije k rozmnožení investičního kapitálu, nebo jej použije pro vlastní potřebu.

Investovaný kapitál nepřináší vždy zisk. Ten může být, nulový, nebo dokonce záporný. (Investice přináší ztrátu).

V liberální společnosti bude mít soukromý investor vždy snahu investovat se ziskem, zatím co bude nutit stát a společnost investovat neproduktivně, to jest do projektů které nepřinesou žádný zisk, tudíž akumulace kapitálu nemůže v tomto případě nikdy nastat. Vykazuje-li investice ztrátu, potom v takovém případě jako zdroj této úhrady jsou daně od obyvatelstva, popřípadě od právnických osob. Tento stav lze shrnout: Ztráty jsou zespolečenštěné, zisky jsou privatizované. Trvá-li situace dostatečně dlouho, potom se musí sociální nůžky rozevírat, což je charakterizováno větou: Bohatí jsou stále bohatší, chudí jsou stále chudší. Vlastní příčinou je akumulace ziskového kapitálu v soukromých rukou. Podíváme-li se ještě jednou na tvrzení Adama Smithe známé jako „neviditelná ruka“, potom logickým důsledkem je výjimečné postavení soukromého investora ve společnosti, který blahobyt společnosti sice vytváří, ale kterého její blahobyt nezajímá. Zde je třeba růst blahobytu národů upřesnit. Vzrůstající blahobyt, čili růst sociální úrovně investora velmi zajímá. Pokud roste kupní síla obyvatelstva a s tím poptávka po jeho zboží, potom můžeme říci, že stav jeho podnikatelského prostředí je pro něj uspokojivý a tudíž není předmětem jeho bezprostředního zájmu. Pokles mezd a tím i poptávky, nebo zničující konkurence však investora bolestně zajímá, což řeší přesunem vlastního investičního kapitálu buď do jiného odvětví, nebo do jiné ekonomiky. Tím ale zhoršuje celkovou hospodářskou a sociální situaci v zemi. Protože daň snižuje zisk a tím možnost akumulace kapitálu, bude náš investor hledat možnosti snížit vlastní daňové zatížení na minimum, pokud možno se mu zcela vyhnout.

Celou situaci zhoršuje vysoká zadluženost investorů, neboť ve snaze maximalizovat zisk používají páku. Pod pojmem páka se rozumí navýšení zisku pomocí úvěru. Příklad: Podnikatel disponuje kapitálem ve výši 1 milion $ Při 15% rentabilitě dosáhne zisk 150 000 $ Zvýší li vlastní kapitál úvěrem ve výši 1 milion $ při úrokovém zatížení 6% pak úvěrovaný kapitál mu vynese 15-6%, což činí 150 000-60 000 $ =90 000 $ Takto zvýší vlastní zisk na 150 000+90 000=240 000 $ Tento mechanismus je jednou ze základních příčin spekulativních bublin a následného krachu. Investiční páku nepoužívá investor pouze ve výrobní oblasti, ale i v případě všech spekulativních obchodů na burze. Doprovodným problémem je přesun kapitálu z výrobní oblasti do finančně-spekulativní. To má za následek úbytek pracovních příležitostí spojený se nárůstem sociálních výdajů státu.

Takže můžeme shrnout. Postavení soukromého investora je v liberální společnosti absolutně výjimečné. Na jeho svobodném rozhodnutí jak naloží s vlastním kapitálem, na tom, jak vysoká je ziskovost kapitálu (1) existenčně závisí blahobyt společnosti.

V liberální společnosti mu nikdo, žádná vláda nemůže nařídit, kde a do čeho investovat, jak bude podporovat růst mezd. Dochází takto k situaci, kdy celá společnost existenčně závisí na soukromém investičním kapitálu, který v globalizované ekonomice má mezinárodní charakter ve formě nadnárodních korporací a investičních fondů.

Možnosti řízení ekonomiky

Soukromý investiční kapitál je zcela autonomní, ze strany společnosti neovladatelný. Jediným nástrojem řízení je motivace ziskem, nízkou mzdou a daňovým zatížením, nízkou úrokovou sazbou centrální banky. Protože jednotlivé ekonomiky stojí vůči investičnímu kapitálu ve vzájemné konkurenci, nutí tento vlastní preferencí vlády jednotlivých států ke snižování , popřípadě stagnaci sociální úrovně obyvatelstva. Tato opatření jsou mediálně deklarována jako „zvyšování konkurenceschopnosti hospodářství a státu“ Zdá se, že restriktivní politika vlád liberálního zaměření v sociální oblasti je jediným účinným nástrojem oživit vlastní hospodářství.

Druhým pilířem oživení hospodářství je nízká úroková sazba Evropské centrální banky. Výsledným efektem je zvýšená spekulace na burzovním trhu, zatímco nezaměstnanost v EU, trvale stagnuje na vysoké úrovni. Pravá příčina spočívá v neochotě soukromého sektoru produktivně investovat. Spekulativní činnost totiž přináší vyšší zisky za nesrovnatelně kratší dobu.

Třetí oblastí řízení ekonomiky je daňový systém. Nemá smysl zde pojednávat o účinnosti jednotlivých druhů daní. Zásadní význam má zdanění nadměrných příjmů fyzických a právnických osob. Je všeobecně známo, že vlády jednotlivých zemí ve snaze zlepšit bilanci státního rozpočtu se snaží o zúžení prostoru pro daňové úniky. Mediálně se tyto snahy zdůvodňují posílením účinnosti daňového systému, popřípadě tvrzením „bohatí ať platí“. Tato opatření však nevyřeší chronicky deficitní státní rozpočty. Soukromé podniky budou dlouhodobě hledat cesty jak snížit daňové zatížení formou přímého, či nepřímého tlaku na vlády. Dalším problémem je situace, kdy se takto zvýší dominantní postavení soukromého kapitálu vůči mzdě a státu. Stát se musí za předpokladu odčerpání vyšší daně postarat, aby soukromý kapitál vykazoval takové příjmy, aby byl schopen a ochoten nést vyšší daňové povinnosti.

(1) Ziskovost, neboli rentabilita kapitálu se rovná Zisk/vložený kapitál.